Dost možná půjdu s tímhle článkem proti proudu a pravděpodobně vyvolám mezi českými a slovenskými fanoušky Oilers vášnivou diskuzi. V tom horším případě si vysloužím kritické ohlasy a opovržení. Ale nemohu jinak. Prvních pět zápasů Edmontonu v nové sezoně mi trochu otevřelo oči a na mysl se mi vkrádá stále intenzivněji ona zásadní otázka, která tvoří název mého příspěvku.
Edmontonu Oilers fandím od roku 1999 a kromě prohraného finále v roce 2006 jsem s týmem žádný výraznější úspěch nezažil. Mé zapálené olejářské srdce netouží po ničem jiném, než opět ochutnat pořádně dlouhou pouť pavoukem play off, která bude jednoho krásného dne završena ziskem stříbrného grálu. V kontextu aktuálního dění se mi ovšem tento sen s největší pravděpodobností opět velmi vzdaluje. Edmonton má v kádru aktuálně nejlepšího hokejistu planety (mistr MacKinnon promine) a s ním nosí oranžový dres s ropnou kapkou na hrudi další výjimečný generační talent. Perfektní stavební kameny pro vítěznou dynastii chtělo by se říci. Od roku 2015 spolu Connor McDavid a Leon Draisaitl definují klubovou DNA Edmontonu. S nimi tým padá a roste. Bohužel více padá. Pět sezon společně tito dva hráči děsí obrany soupeřů a sebevědomí gólmanů trhají na cucky. Krásně se na to kouká. McDavid se stal dvakrát vítězem kanadského bodování celé ligy, Draisaitl této mety dosáhl zatím jednou. Oba mají ve své sbírce ceněnou Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže. A takhle bych mohl pokračovat. Oba ovšem mají na svém kontě také jen jednu jedinou vyhranou sérii v play off a jeden regulérní postup do vyřazovacích bojů, nepočítáme li loňský paskvil s předkolem. Musím podotknout, že si obou těchto nadpozemsky nadaných hokejistů vážím a moc si vážím také toho, že oblékají dres mého klubu. Nosnou konstrukcí tohoto článku rozhodně nemá být myšlenka, že jsou oba výrazným písmem podepsáni pod klubové neúspěchy posledních let. Problém je daleko hlubší, a ač v něm McDavid s Draisiatlem hrají významnou roli, nebylo by férové označit je přímo za jeho nositele.
Abych se dostal k jádru věci, pomůžu si infografikou, kterou jsme zveřejnili před utkáním s Torontem na našem facebookovém profilu. Jedná se o porovnání individuálních statistik Connora McDavida a Austona Matthewse ze vzájemných duelů jejich týmů. Do dneška se jejich kluby s oběma hráči v sestavě potkaly sedmkrát. Góly, asistence, body, průměr bodu na zápas – to vše drtivě ovládl kapitán Edmontonu Oilers. Ikona Maple Leafs byla lepší pouze v jedné jediné statistice – ve výhrách svého klubu. Aniž bych po tomto pátral, myslím si, že podobné srovnání vzájemných zápasů McDavida s hvězdami ostatních celků NHL, by vypadalo velmi podobně jako tohle. A já se ptám: Co je tedy víc – individuální statistiky a hvězdná aura nebo týmový úspěch? Edmonton generuje několik sezon dvě superhvězdy, které svými spektakulárními kousky baví celou hokejovou planetu. Není to ovšem tak trochu na úkor týmového pojetí a úspěchu? Není momentálně v Edmontonu opravdu spíše tým pro hvězdy než hvězdy pro svůj tým? Individuální trofeje jsou ona pověstná polní tráva, jen Stanley Cup dělá z hráčů nesmrtelné legendy. Hokej je kolektivní sport a NIC NENÍ VÍC NEŽ TÝM. Znovu opakuji – neviňme z tohoto stavu naše superhvězdy, spíš se staly obětí systému, který je momentálně v klubu nastaven. Možná se díky krátkozrakosti vedení klubu stává Edmonton kočujícím cirkusem bez duše, který bude možná bavit diváky napříč arénami NHL, ale nikdy nic velkého nevyhraje. Smutné čtení že? Věřte mi, že pro mě to platí dvojnásob.
Nemíním si v rámci své amatérské žurnalistické tvorby hrát na generálního manažera nebo dokonce na trenéra. Podobný trend, jaký nyní panuje v Edmontonu, můžeme vypozorovat i v jiných klubech, kde de facto celý tým táhne pár hvězdných hráčů. Možná je to směr, jakým se chce NHL, potažmo hokej do budoucna ubírat. V určitých aspektech mi přijde, že se z ryze kolektivního sportu stává pomalu ale jistě sport individualit. Vše je v první řadě byznys a celebrity, které předvádí na ledě úžasné technické finesy, prodávají ligu jako produkt tisíckrát lépe, než soubor pracantů s velkým srdcem, který třeba na konci sezony zvedne nad hlavu i ten vytoužený Stanley Cup. Do hlav nikomu nevidíme. Jedno je ovšem jisté – v Edmontonu se v poslední době obětuje klubový úspěch právě tomuto trendu. To jestli to vedení klubu dělá vědomě nebo ne, to nechci a ani nemohu soudit. McDavidův icetime v prvním utkání s Vancouverem činil neuvěřitelných 26 minut a 24 vteřin. Pod 20 minut se dostal pouze ve druhém utkání s Montrealem. V tomto zápase měl naopak dosavadní největší icetime Draisaitl, téměř 23 minut. Když to porovnám například s coloradským Nathanem McKinnonem, tak jeho průměrný čas na ledě z minulé sezony činil 19:28. Sezony před tím, se pohyboval také okolo 22 minut. Nemám odborné znalosti na to, abych se pouštěl do detailnějšího rozboru icetimů ostatních ligových hvězd a hodnotil jejich dopad na hru svých týmů, berte to spíš jako názorný příklad, že méně někdy může znamenat více. Není třeba tohle cesta k týmovějšímu pojetí hry? Trochu našim hvězdám ubrat a dát výraznější roli také ostatním hráčům. Vytvořit například na přesilové hry dvě rovnocenné formace, které se o čas strávený v početní výhodě spravedlivě podělí a jedna druhou bude doplňovat? Naší hře by to dalo větší rozmanitost a soupeřům by způsobovala mnohem větší starosti. V současnosti je hra Oilers naivní, založená čistě na svých dvou esech. Chtělo by to roznést břemeno odpovědnosti na celý tým. Je evidentní, že jakmile se hvězdnému duu nedaří, žádný plán B trenér Tippett v rukávu nemá. A to je na úspěch v současné NHL zatraceně slabá munice. Edmonton je snad nejčitelnějším mužstvem soutěže, které de facto nemůže své soupeře ničím překvapit. A to v modelu, kdy se stále dokola setkáváte se stejnými 6 protivníky, nemůže obstát.
Problémů je pochopitelně daleko více – obranná hra, zakládání útočných akcí, výkony brankářů, styl hry, který nedopovídá typologii hráčů na soupisce. O těchto nedostatcích se mluví. O tom, který zmiňuji já, se zatím spíše mlčí. Poslední sezony se v Edmontonu žehralo, že chybí hráči druhého sledu, kteří by to vzali v případě potřeby na sebe. Oni nechybí, jen nedostávají patřičný prostor k tomu, aby předvedli co v nich je. Navíc je třeba si připustit, že zákopovou válku v play off vyhrávají úplně jiní hokejisté, než ti z vrcholu žebříčků kanadského bodování. Edmonton takové hráče v současnosti buď vůbec nemá, nebo sedí ve vzdáleném rohu střídačky a hru spíše ochutnávají, než konzumují. Spousta fanoušků volá po výměnách, po dalším radikálním řezu. Kolikátý už by to za poslední roky byl? V Edmontonu se za poslední dekádu vyměnily snad i všichni uklízečky a rolbař. Tohle podle mého názoru není cesta. Pracujme s tím, co máme, ale pracujme s tím rozumně a efektivně. Ten tým není špatně poskládaný, ten tým spíš špatně funguje. Je jen otázka času, kdy to tam McDavidovi opět začne padat a svět zase bude růžový. V základní části se bude vyhrávat a na tento můj článek se v tichosti zapomene. Pochybuji ovšem, že s takto fungujícím týmem uděláme ve výhledu několika sezony v play off výraznější úspěch.
