Jaký pocit to byl, když jsem se v neděli díval na zápas MS, kde náš Nároďák hrál s Amíky o bronz a říkal jsem si, nojo, tady žádní legionáři z Edmontonu být nemůžou, protože my pořád ještě hrajem. Když jsem si to říkal, tak jsem se u toho smál…
Ano, za rok si můžeme zase říkat něco jiného, protože úspěch je pomíjivá věc a vždycky je těžké ho zopakovat, ale to je mi teď jedno, protože zase jednou moje srdce plesá. Dokonce ani šampionát ve Finsku mě letos nějak zvlášť neupoutal tak jako obvykle, protože momentálně prostě žiju Edmontonem a vůbec NHL a líbí se mi to. A ať už to v dalším kole dopadne jakkoliv, už teď je to pro klub velký úspěch a na kluky musíme být pyšní, co letos dokázali. Samozřejmě to ještě nemusí být konečná, ale všechno další já osobně už beru jako bonus, protože už teď je to obrovský úspěch. A jak říkám, nic není nemožné, ani porazit Colorado.
Edmonton je totiž v lepší pozici. Nic moc se od něj nečekalo, každý exprt (prd? Já ne…) totiž předpovídal, že Edmonton s Torontem tak jako obvykle padne v prvním kole. Ano, ale za takovou pověst si můžeme samozřejmě sami, to je naše chyba. Ale zatímco Toronto zůstalo konzervativní :o), kluci v Edmontonu si už řekli, zkusíme trošku něco jiného, ono by to třeba už mohlo Connora naštvat a mohl by utéct pryč. Oilers se tedy všem nepříznivým predikcím postavili čelem a dokazují, že tento tým má v sobě sílu. A jak říkám, tento tým bude v lepší pozici než jeho silný soupeř, protože Edmonton už teď dokázal velký úspěch a může jenom získat, zatímco Colorado je v podstatě po celou sezónu jasným favoritem soutěže a tak budou pod větším tlakem, lidově řečeno – oni musí, my můžeme.
Ale lídrů bylo víc, a jak dopadli. Toronto je venku, Florida je venku, Minnesota je venku, Calgary je venku. Tohle všechno byli aspiranti na zisk Stanley Cupu.
Calgary bylo letos suverénním lídrem Pacifické divize a proti Edmontonu de facto favoritem. Vždyť i největší legenda Edmontonu, The Great One ve svém bracketu tipoval postup Calgary. A když už nám nevěřil ani on… Ostatně, když jsem ten jeho bracket viděl, tak mě to nahecovalo ještě víc a kdo ví, možná i naše chlapce?
Právě skončené druhé kolo, které lidem nabídlo Bitvu o Albertu se tučným a nesmazatelným písmem zapsalo do historie NHL, protože takové série nejsou zrovna na denním pořádku NHL. Tady bylo všechno. Několik hráčů vytvořilo nejen své osobní rekordy, ale i ty ligové a že jich bylo celkem dost a to samé i oba kluby. O tom se ale nadále rozepisovat už nebudu, protože bych se opakoval. Kdo čte pravidelně naše články, tak tam se vše dočte. Edmonton i Calgary prostě z této série udělali parádní představení, na které se jen tak nezapomene. Padalo hodně gólů a nuda nebyla vlastně ani v jediném zápase. Ostatně góly v jednotlivých zápasech – 15, 8, 5, 8 a 9.
Calgary mělo smůlu, že jejich jednička Jacob Markstrom, který je jedním ze tří finalistů na zisk Vezina Trophy nechal formu doma a série s Edmontonem mu opravdu velmi nesedla. Markstrom pustil několik laciných gólů a v brance vypadal jako cedník. Tím nechci ale snižovat ofenzivní um našich útočníků. Ale to je prostě fakt. U Markstroma se možná projevilo to, že má minimum zkušeností z play off. Ze 14 sezón v NHL se totiž se svými týmy Floridou, Vancouverem a Calgary do play off podíval pouze dvakrát a to včetně letošku. Jeho protějšek Mike Smith byl v play off popáté. Smith v sérii udělal také několik chyb, spojené hlavně s jeho riskantní rozehrávkou, která týmu sice hodně pomáhá, ale občas je to náš hrob. Smith si navíc tykal i s paní štěstěnou a v neposlední řadě chytil i dobrou formu a odchytal dobré zápasy. Otázkou ale je, jestli to bude stačit na Colorado, které má svoji ofenzivní sílu na ještě větší úrovni než Calgary.
Sérii překvapivě neopepřily vzájemné souboje Matta Tkachuka se Zackem Kassianem, které se čekaly, Kassian byl v celé sérii až nezvykle v klidu. Kassiana ale zastoupil Evander Kane, který v Edmontonu prožívá restart jak sportovní, tak i životní. Na ledě dokázal v obou sériích vstřelit po hattricku a jinak je týmu velmi, ale opravdu velmi platným hráčem. Kane je nyní se 12 góly nejlepším střelcem play off. Kane novou etapu rozjel i v osobním životě, když se svojí přítelkyní před pátým zápasem s Calgary na světě uvítal svého druhého potomka Franka Kanea. Doufejme, že Kane ještě neřekl poslední slovo.
Stejně jako jeho spoluhráči z formace McDavid s Draisaitlem, kteří jsou prostě neuvěřitelní. Oba společně vedou bodování play off s 26 body ve 12 zápasech. Oba mají shodně 7+19. Draisaitl třeba v posledních zápasech zaznamenal 11 asistencí. Víc asi není třeba dodávat.
Connor McDavid byl nakonec symbolicky tím, kdo celou sérii rozhodl vítězným gólem. Jeho radost, to byl upřímný a obrovský výbuch emocí a důkaz toho, co pro něj úspěch znamená. Po všech těch letech, kdy McDavid baví celý hokejový svět, boří rekordy a statistiky už totiž nutně potřebuje týmový úspěch, protože proto se ten sport také hraje.
Ale jednoduché to není. Třeba Wayne Gretzky měl vedle sebe fantastické spoluhráče a na lavičce nepřekonatelného motivátora Glena Sathera, bez těch by nikdy s Edmontonem nedosáhl na čtyři Stanley Cupy. Gretzky v Los Angeles ani v dalších klubech již vedle sebe takovou partu neměl a žádného úspěchu už nikdy nedosáhl. McDavid má vedle sebe fantastického Leona Draisaitla, který se vyšvihl na úplnou špičku ligy a někdy je o něm těžké mluvit jako „o tom druhém“, protože McDavid zase neumí to, co Draisaitl. Každý z nich je výjimečný a hraje úplně jiným stylem, přesto se fantasticky doplňují a to stejně téměř celou sezónu odehráli každý na centru svého vlastního útoku a spolu jsme je viděli pouze na přesilovkách a občas, když týmu teklo do bot.
Ale právě že to nejsou už jen tihle dva. Naprosto fantastický je Zach Hyman, který letos rozhýbal hru jako nikdo. Navíc je naprosto evidentně i tmelící prvek a skvělý parťák, což je patrné ze všech okamžiků, kdy Hymana vidíme. Už jen tím by si zasloužil uznání. On se ale i velmi významně zapojuje střelecky a je nepostradatelný při přesilovkách i oslabeních. Což můžu ale napsat i o Nugentu-Hopkinsovi, což jsem ale už psal v některém z minulých článků. O Kaneovi jsem již psal, dalším z nejplatnějších je zcela určitě i Kailer Yamamoto, který sice není už tak bodově výrazný jako v základní části, ale jeho nasazení v zápasech je opravdu obrovské a evidentně i on je jedním z největších tmelů kabiny a o něj prostě nesmíme přijít – končí mu smlouva. Vzadu byl výborný Cody Ceci, Brett Kulak,…
No, série s Calgary je tedy pryč a čeká nás Colorado. I tam je ale souvislost. Hvězdný bek Colorada Cale Makar, který je rodákem z Calgary totiž prohlásil: “Půjdu tam a pomstím se za svůj oblíbený tým Calgary Flames.“ No vida, takže tu máme mstitele…
Hlavně si musíme říct ale jednu věc. Makar opravdu zraje v jednoho z nejlepších obránců ligy a nebude určitě trvat dlouho a Makar si odnese i Norris Trophy. Letos se mu to dle mého v konkurenci Hedmana a hlavně Josiho – který ji asi získá -nepovede, ale to je vedlejší. Makar letos zaznamenal 86 bodů v 77 zápasech, což je fantazie. A když Makar hraje za Colorado, které zrovna nemiluji, a i když je z Calgary a i když nás chce zabít, stejně ho mám jako hráče rád, protože on je jedním z těch hráčů, kteří mě v současné NHL nejvíce baví.
Jeho finesy, jeho uvolnění se přes soupeře a jeho efektivní zakončení, to je slast pro oko a Makar je úžasný hokejista hlavně proto, že stejně tak hraje velmi dobře i v defenzivě. Má skvělý odhad a přehled a je to prostě téměř dokonalý komplexní hráč a přesně takto si třeba já představuji vítěze Norris Trophy, ne někoho jako je P.K.Subban nebo Erik Karlsson. No, na Makara se hodně těším, i když vím, že nám asi hodně zavaří a evidentně je na nás ještě nahecovaný, takže to bude zajímavé.
Dalším, kdo potáhne prapor Avs bude dlouholetá největší hvězda klubu Nathan MacKinnon. Ten má stejně jako Cale Makar průměr 1,3 bodu na zápas. MacKinnonovy souboje s McDavidem budou asi hodně zajímavé. Celkově vzato, oba dva hráči mají dost podobný osud. Také MacKinnon čeká na výraznější klubový úspěch. Colorado je totiž letos sice žhavým adeptem na zisk Stanley Cupu, ale v posledních letech to také nikam nedotáhlo. Předchozí tři ročníky skončili pokaždé ve druhém kole a poslední větší úspěch byl v roce 2002 postup do finále konference, tak jako zatím letos. Na a rokm předtím zisk Stanley Cupu samozřejmě. Avs mají dva Stanley Cupy. Ten první dokonce získali v roce 1996, hned první rok po přestěhování klubu z Québecu do Colorada.
Jo, to byly časy. Z Québecu se tehdy stěhovala většina týmu a jádro týmu tehdy bylo velmi kvalitní. U obou SC bylo smrtící trio Joe Sakic, Peter Forsberg, Patrick Roy. U druhého Stanley Cupu byl i legendární obránce Ray Bourque, který si na půslední sezónu v kariéře odskočil do Colorada z milovaného Bostonu, aby získal Stanley Cup a ono se mu to tehdy opravdu povedlo. Dodnes si pamatuji, když to tehdy bylo aktuální. Tehdy jsem mu to moc přál, i když pro mě bylo Colorado úhlavním nepřítelem. Bourque měl tehdy štěstí, dnes se o to samé pokoušeli jiní velikáni jako Joe Thornton, Patrick Marleau a další, ale ti už takové štěstí neměli.
Dlouholetý kapitán Sakic končil kariéru v roce 2009 a od roku 2011 už byl jedním z největších bafuňářů v klubu a od roku 2014 je i generálním manažerem. Je jasné, že Sakic by rád získal Stanley Cup i jako funkcionář, protože to on je v první řade zodpovědný za stavbu týmu. Mě se na něm líbí jedna věc a to, jak stále důvěřuje trenérovi Jaredu Bednarovi, i přesto, že úspěch se zatím nedostavuje. Až letos to vypadá na opravdový průlom. Kdyby byl Bednar špatný kouč, pak bych Sakica tak nechválil, ale mě se Bednarův styl také velmi líbí a podle mě je to dobrý trenér. Asi to tam dělají dobře no.
Oba „Mek“ – McDavid a MacKinnon jsou dva nejrychlejší hráči celé ligy. Ta bude ve třetím kole už jeden z rozhodujících faktorů. Uvědomuje si to i trenér Jay Woodcroft: “Jsou to dynamičtí bruslaři. Myslím si, že po celý rok jsme proti Coloradu hráli dobře. Mají některé přirozené schopnosti, ale to my také. Uděláme nějaké věci, abychom se pokusili připravit tým na úroveň rychlosti a dovednosti, která bude na ledě.“ Edmonton s Coloradem tuto sezónu odehráli tři vzájemná utkání. Dvakrát vyhrálo Colorado poměrem 3:2 a 2:1 a jednou Edmonton 6:3. V tomto na branky bohatém zápase vstřelil Evander Kane hattrick. V zápase, který skončil výhrou Colorada 2:1 zase Edmonton Kuempera vyslal 50 střel! Poměr střel byl jinak 50:34. Čili hrát se s nimi dá, co by se nedalo…
To ví ostatně i trenér Woodcroft: “Myslím, že ty tři zápasy ukázaly našemu týmu, že jsme mohli hrát s těmi nejlepšími v lize. Colorado v té době bojovalo o Presidents Trophy. Byli na špičce ligy a my jsme s nimi hráli tak, že se ukázalo, že máme na to, abychom hráli s těmi nejlepšími. My si uvědomujeme, jaká je to pro nás výzva, která před námi stojí.“ Woodcroft dále pokračuje o nyní probíhajícím play off: “Myslím si, že jsme se během těchto dvou sérií hodně sami o sobě a našem týmu naučili. V tuto roční dobu musíte být schopni vyhrávat všemi možnými způsoby. Našli jsme si cestu proti přísně organizovanému Los Angeles, pak jsme šli a porazili svého úhlavního rivala v pěti zápasech docela zajímavými způsoby. Oba tyto týmy pro nás představovaly různé výzvy, abychom našli to svoje a prošli každou sérií dál. Posiluje nás to a utvrzuje to naši víru v to,že v šatně máme lidi, se kterými to dokážeme a můžeme to udělat různými způsoby.“
Jo, tenhle chlap má koule!!!
O Coloradu mluví i Tyson Barrie: “Sledujeme jejich sérii a jsou stejně rychlí jako kdokoliv lize. Budou to vzrušující zápasy. Bude to rychlé a bude se hrát na zkušenost, ale musíme se držet naší hry.“
Alfou a omegou může být i výkon brankářů. Jednička Avs Darcy Kuemper byl v základní části výborný. Mezi brankáři skončil na pátém místě v poměru výher (37) a úspěšností zásahů (.921%). Jenže Jacob Markstrom z Calgary byl ještě o jednu desetinku lepší a kde v play off byl. A na to právě narážím. Kuemper má zatím úspěšnost pouze .904% a kdo jste sledoval i jeich série, tak pustil i několik laciných gólů a nevypadal moc jistě. Mike Smith má oproti tomu .927%, což je tedy opravdu parádní. Akorát jak jsem již psal výše, u Smithe si prostě nějak nejsem úplně jistý… A když se něco stane, nejsem si jistý ani záskokem. Koskinen mě ani na tu chvíli co chytal v sérii s Calgary nepřesvědčil, asi se již vidí někde pod Alpami. Oproti tomu Pavel Francouz na druhé straně vypadá velmi dobře…
V obraně má navrh dle mého názoru Colorado. Kromě jedniček draftu Makara a Erika Johnsona, je tu defenzivní a hlavně zkušený pořez Jack Johnson, který je trojkou draftu. Makarův parťák z prvního páru Devon Toews moc za svým talentovaným partnerem nezaostával. Toews dokázal v 66 zápasech nasbírat a 57 bodů a navíc hrál velmi dobře i dozadu. Na play off Joe Sakic během trade deadline vyztužil obranu ještě tím, že přivedl tvrďáka Joshe Mansona, který bude mít na starosti hlavně defenzivní úkoly. Pak ještě veletalentovaný Bowen Byram. A to se ještě v sérii se St.Louis zranil Samuel Girard, další z ofenzivních tahounů a sezóna pro něj skončila. Kromě Girarda je tým Colorada komplet.
V Coloradu je tedy obrana nadupaná. Oproti tomu v Edmontonu hraje Nurse i s vážně zraněným svalovým zraněním, kvůli kterému bude muset po sezóně s největší pravděpodobností pod kudlu. O defenzivní formě našeho druhého páru Bouchard – Keith ani nemluvím.
V útoku to vidím celkem vyrovnaně, s tím, že Edmonton je trošku lepší. Na straně Colorada je MacKinnon, Rantanen, Landeskog, letos vynikající Kadri. Ale pak už nic. U Oilers i přesto, že tým nyní táhne hlavně první formace, vidím daleko vyrovnanější složení útoků a více spolehlivosti a rozložení sil.
Na ledě se bude prohánět celá řada vysoce postavených voleb v draftu. Jedničkou je totiž právě MacKinnon (2013) a také jeho spoluhráč s obrany Erik Johnson (2006). Landeskog je dvojkou (2011), Jack Johnson trojkou (2005) a Bowen Byram čtyřkou (2019). Na druhé straně jsou jedničkami draftu McDavid (2015) a Ryan Nugent-Hopkins (2011). Ten byl tehdy tažen z prvního místa právě před kapitánem Colorada Landeskogem. Draisaitl je trojkou (2014), Kane čtyřkou (2009), stejně jako Puljujarvi (2016).
Pojďme se trošku podívat do historie. Colorado hraje NHL od roku 1995, kdy se z Québecu Nordigues stali Colorado Avalanche. Québec byl prvním klubem, který ze čtveřice Edmonton, Québec, Hartford (ve WHA jako New England Whalers, do NHL vstupovali jako Hartford Whalers) a Winnipeg, kteří společně vstupovali do NHL v roce 1979 ze zaniknuvší konkurenční ligy WHA, který v NHL skončil. Hned v dalším roce 1996 potkal stejný osud Winnipeg a další 1997 je následoval i Hartford. Pamatuji si, že v té době a pár let později po přelomu tisíciletí se do problémů dostal i Edmonton a vypadalo to, že i on nepřežije, ale přežil a žije dodnes a je tak jediným původním klubem ze čtveřice z WHA. Současní Winnipeg Jets jak víme, nemají s těmi původními nic společného, alespoň co se následovnictví týče, jinak jejich fanouškům je to jedno, hlavně že mají „své“ Jets zpět.
Zatímco Québec hrál až do svého zániku ve Východní konferenci, Colorado bylo v roce 1995 dosazeno na Západ, do Pacifické divize, která už tehdy vypadala velmi podobně, jako teď. Takto to vypadalo další čtyři roky, než se NHL přetransformovala ze čtyř na šest divizí a Edmonton s Coloradem a s nimi ještě Calgary a Vancouverem byli zařazeni do nově vzniklé Severozápadní divize. To trvalo s pár změnami až do roku 2013, kdy se NHL opět vrátila k modelu čtyř divizí, Severozápadní divize byla po letech zase zrušena a Edmonton se stěhoval opět do Pacifické divize, zatímco Colorado do Centrální. A takto to je až dodnes.
Edmonton s Coloradem tak tedy spolu hráli v divizi po 18 sezón mezi lety 1995 – 2013 (i s výlukou). V play off spolu za celou dobu až dodnes hráli všehovšudy dvakrát a to ve dvou letech za sebou v sezónách 1996/97 a 1997/98. V té první se oba kluby střetly ve druhém kole a Colorado postoupilo 4:1 na zápasy. A Colorado, které stejně jako letos tehdy začínalo doma, vyhrálo oba domácí zápasy celkem přesvědčivě 5:1 a 4:1, tak doufejme, že historie se nebude opakovat. Colorado v dalším kole vypadlo s pozdějším vítězem Detroitem. Mimochodem v Detroitu byl u toho i Ken Holland, tehdy jako asistent generálního manažera a zároveň trenéra Scottyho Bowmana. Od příští sezóny si Bowman nechal už jen židli trenéra a Holland byl jmenován generálním manažerem Red Wings.
Rok poté se Colorado s Edmontonem setkali již ve čtvrtfinále a tehdy vyhrál Edmonton 4:3. Colorado opět začínalo doma, ale série se již vyvíjela jinak, než rok předtím. Edmonton dokázal v Coloradu vyhrát hned první zápas. Colorado pak vyhrálo druhá a oba zápasy na ledě Edmontonu a mělo Oilers na lopatě poměrem 3:1 na zápasy. Edmonton ale dokázal vyhrát tři zápasy za sebou a sérii nakonec vyhrál 4:3. Není špatné. Stanley Cup poté vyhrál opět Detroit, již s Hollandem coby GM. Edmonton 1998, to byl tehdy mančaft… Weight, Smyth, Guerin, Hamrlík, Buchberger, Marchant, v brance Cujo… Ach jo.
Edmonton vyřazuje Colorado v play off 1998:
To byly časy mého dětství a doba, když jsem to všechno sál jako houba. Doba, kdy jsem sledoval výsledky NHL na teletextu, sbíral kartičky a hrál NHL 1995 na počítači. V těch dobách pro mě nebylo Calgary největším nepřítelem a ještě dlouho ne. Těmi byli Colorado a Dallas. Ten proto, že si nás rok co rok v play off mazal na chleba a zdálo se, že před nimi není úniku. Největší nepřítel bylo ale jasně Colorado, které jsem prostě z duše nenáviděl. Hráli jsme spolu v divizi, to za prvé a byli mi prostě protivní, to za druhé. :o) Zvlášť Patrick Roy, kterého jsem obvzlášť nemohl vystát, i když gólman to byl excelentní, to neříkám nic. Když se pak cesty Colorada a Edmontonu rozdělily, tak mě to mrzelo, protože společné bitvy jsem měl vždycky moc rád a mám je rád dodnes. A proto se na tuhle sérii hodně těším, i když nenávist se mezitím přelila z Colorada na Calgary (ale já je mam rád, to je jen tak naoko :o) ).
Edmonton odletěl do Denveru už v neděli, tedy o dva dny dříve, aby bylo dost času na aklimatizaci. Pro některé hráče, kteří nejsou v Coloradu zvyklí hrát je prý složitější zvyknout si na klima, než kdekoli jinde. Je to proto, že NHL se zde hraje v nadmořské výšce 1609 metrů nad mořem. To je ještě o pár metrů výše, než kdyby bylo kluziště na Sněžce. Ostatně celý stát Colorado je jediným státem USA, kde je celé jeho území v nadmořské výšce 1000 metrů nad mořem a výše.
Zkušenosti se svým prvním zápase v Coloradu popisuje Evander Kane: “Pamatuji, když jsem tam hrál poprvé a slyšel jsem o tom, že to tak je. Pak jsem zjistil, že to tak přesně je. Chvíli trvá, než si na to zvyknete, ale mohlo to být i tím, že jsem tam hrál poprvé. Trochu to cítíte. Myslím, že bude důležité mít krátká střídání, hlavně v první třetině, abychom se zaběhli. Ale budeme tam pár dní dříve, takže by to snad neměl být problém.“
Na nedělním tréninku chyběli oba pošramocení hráči Darnell Nurse laborující se svalovým zraněním a Leon Draisaitl s podvrknutým kotníkem. A dále také Duncan Keith, který dostal odpočinek. Na včerejším tréninku již byl tým komplet, ale trénoval v trochu jiném složení formací. Ale v některých zápasech s Calgary už se tak formace i prostřídaly… Tak předně Hyman je v první formaci místo Kanea, který je naopak vedle Nugety. S nimi se ze třetí formace vrací Yamamoto a naopak Puljujarvi jde dolů. Takže by to mělo být takto:
Draisaitl – McDavid – Hyman
Kane – Nugent-Hopkins – Yamamoto
Foegele – McLeod – Puljujarvi
Archibald – Ryan – Kassian
Nurse – Ceci
Keith – Bouchard
Kulak – Barrie
V brance samozřejmě Mike Smith.
Na ledě bylo kromě dvojky Koskinena i dalších sedm náhradníků – Russell, Broberg, Shore, Holloway, Brassard, Malone a Turris.
Souboj Edmontonu s Coloradem bude opepřen i zajímavým rodinným soubojem, protože na střídačce Oilers je bývalý výborný obránce a nyní asistent trenéra Dave Manson a v obraně Colorada hraje jeho syn Josh Manson.
Hrát se bude opět obden – 31.5., 2, 4, 6, 8, 10 a 12.6. Colorado má samozřejmě jako lépe umístěný tým v základní části stejně jako Calgary výhodu domácího prostředí pro start série. Edmonton je nyní posledním kanadským celkem, který je ve hře.
Dnešní zápas se hraje Pepsi Center v Denveru a začíná ve 2:00 SEČ a mimo jiné ho vysílá i Nova Sport 1.
