Poslední dva týdny Camerona Talbota by se daly charakterizovat jako jako cesta z pekla do ráje. Ze zatracovaného poušťáka, který nechytí ani skákající puk vyslaný z poloviny hřiště se během týdne prodral až mezi největší ligovou hvězdu uplynulých sedmi dnů.
Od nešťastného utkání s Buffalem, v kterém inkasoval 6 branek, jež byly většinou až příliš laciné, vychytal svému mužstvu 3 vítězství v řadě s bilancí pouhých 3 kotoučů za svými zády. Tenhle článek ale není o číslech, je o věcech, které nejsou na první pohled patrné, o věcech mezi nebem a zemí.
Dnes je již vědecky prokázáno, že velkou část výkonu sportovce ovlivňuje psychika. Někdo tvrdí, že představuje až 60 % potenciálního úspěchu. O brankářích v kolektivních sportech uvedené tvrzení platí více, než kdekoliv jinde. Kdo nikdy nestál v brance, těžko může pochopit. Gólmani jsou obecně považováni za podivíny, ostatně kdo by si dobrovolně stoupl někam, kde ho trefuje jeden puk nebo míček za druhým. Nikdo normální zdálo by se. Drtivá většina hokejových brankářů žije ve svém vlastním světě, jsou takovým specifickým týmem v mužstvu. Svým týmem, za jehož hranice je přístup obyčejným hráčům zapovězen.
Cam Talbot před loňskou sezonou přicházel do Edmontonu jako nejlepší brankářská dvojka celé ligy a stál před novou výzvou – dokázat celému světu, že má na to stát se brankářem číslo jedna. Fanoušci, trenéři i spoluhráči do něj vkládali obrovské naděje a Talbot se celkem logicky ocitl pod obrovským tlakem svého okolí. Pod tlakem ještě umocněným specifickým edmontonským prostředím, ve kterém se hokej snídá, obědvá i večeří. A Talbot tlak neustál. Začátek sezony mu absolutně nevyšel, postupně ztratil pozici jedničky, ze které ho vytlačil kolega Nilsson. Poslední instancí jeho pozvolného pádu byl absurdní gól, který inkasoval téměř z rohu hřiště v posledních sekundách derby s Calgary. Gól, jenž znamenal porážku a gólmanovo sebevědomí uvrhl do krajiny stínů.
Dlouhodobý pobyt na střídačce byl pro Talbota něco jako ozdravnou kůrou jeho psychiky. Když se znovu vrátil mezi tři tyče, byl tu najednou Talbot docela jiný. Sebejistý a s touhou vyhrávat. Otázkou je, co tuto proměnu zapříčinilo. Sžití s novým mužstvem? Pominutí velkých očekávání? Výhoda útoku ze zálohy? Pokud bychom si „ano“ odpověděli byť na jednu jedinou z těchto tří otázek, museli bychom konstatovat, že Talbot nebyl ideálně připraven na pozici prvního brankáře. Všechny uvedené atributy jsou totiž typické pro náhradníky, pro gólmany, jejichž dobrá výkonnost bývá pouze dočasná a nedokážou si jí dlouhodobě udržovat. A takových brankářů měl Edmonton za poslední roky spoustu, spolehlivou jedničku žádnou. Jinými slovy dokud Talbot nemusel, ale jen mohl, platil v Rangers za špičkového a nedoceněného brankáře, kterého by chtěl ve svém mužstvu mít bez přehánění každý. Jakmile mu na bedra padla zodpovědnost muže s maskou číslo jedna, problém byl na světě. Dobře chytat začal až v době, kdy o tuto výsadu přišel a kdy Edmontonu v ligovém kontextu už téměř o nic nešlo.
Talbot je zářným příkladem toho, jak psychika ovlivňuje výkony možná více než je zdrávo. Ve své podstatě to ale nemusí být nutně na škodu, naopak. Pouze musí hráčovy potřeby pochopit i jeho okolí, trenéry počínaje a fanoušky konče. Pokud se vrátím na začátek svého článku, tak anii úvodní zápasy nového ročníku nezastihly Talbota zrovna v ideálním světle. První tři utkání se mu jednoduše řečeno příliš nepovedla. Důvod? Banální – jeho myšlenky nebyly na ledě, ale u manželky, která očekávala narození dvojčat. Neprofesionální? Absolutně ne! Člověk se může snažit, jak chce, ale srdce zkrátka hovoří jinak. Pokud by byl trenér McLellan o něco málo lepší psycholog, mohl Talbotovi i celému mužstvu trápení ušetřit a poslat zkraje sezony do brankoviště zkušeného Gustavssona. Nejednalo by se o projev Talbotovy slabosti, naopak by cítil, že jeho trenér je naladěn na stejnou vlnu jako on. Když už hovoříme o švédském obrovi s trefnou přezdívkou „Monstrum“, stačilo, aby se v zápase proti Sabres nešťastně nezranil a vše mohlo být úplně jinak. Zápas se mu mohl vydařit, a kdo ví, kdy by se pak Talbot dostal zpět do brány. Cesty osudu jsou jak známo vrtkavé a cesty Páně nevyzpytatelné. Na střídačce by pak úplně zbytečně odpočíval gólman, který po narození svých dvojčat setřásl nehokejové starosti a gejzír jeho euforie z toho krásného životního okamžiku by přišel vniveč. Naštěstí se tak nestalo a Talbot mohl své úspěšné životní období přetavit v perfektní výkony na ledě.
Edmonton bez debat konečně našel kýženou jedničku. Jedničku, která je poněkud složitá, a která potřebuje zvláštní zacházení. Talbot je podle všech signálů velmi citlivý člověk a takoví to mívají v životě zkrátka složitější než splachovací typy. U profese strážce ledové svatyně to platí o to více.
Možná si většina z čtenářů, kteří dočetli až sem, položila otázku: Můžou Oilers vůbec s takovým brankářem pomýšlet na nejvyšší mety? Nerozklepou se Talbotovi kolena, až nastoupí v play off? Kdybych uměl na tuhle otázku odpovědět, asi bych se živil jinak. Z vlastní zkušenosti jen vím, co gólman Talbotova střihu potřebuje. Porozumění, podporu a pohodu v soukromí. Pak bude mít Edmonton nejlepšího brankáře od dob Dwaynea Rolosona.
