Docela nedávno jsem zde po dvou porážkách v řadě publikoval poměrně optimisticky laděný článek o tom, jak jsou Oilers jiným týmem, než v předchozích sezonách. Byl jsem si téměř jistý, že se z porážek svěřenci Todda McLellana oklepou a ukážou všem škarohlídům, že letošní sezona bude prostě jiná. Když se mýlím, tak to skutečně nerad přiznávám. Na druhou stranu se takového pohledu do zrcadla nebojím, když už má nevyhnutelně přijít.
Pravděpodobně se mnou někteří kolegové z redakce nebudou souhlasit a tenhle článek nebude vyjadřovat jejich pohled na věc. Z tohoto důvodu mám také hned na začátku svého pojednání potřebu čtenářům sdělit, že se jedná čistě o názor můj, nikoliv našeho webu jako celku.
Nyní zpět k tomu, jak bych nejraději svůj předchozí text roztrhal, rozcupoval a spálil v kamnech, kdybych nějaká měl. Nejde o to, že Oilers prohráli 5 zápasů v řadě, to se stává i v lepších mužstvech napříč sportovním světem. To, co mne přímo bodá do mého oddaného srdce je fakt, jakým Naftaři k oněm pěti ztrátám došli. K vyjádření mých pocitů mě dlouho nenapadalo nic, co by se dalo publikovat prostřednictvím našich seriózních webových stránek. Po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že se dá vše shrnout do jedné jediné věty – ten tým zkrátka nemá koule! Jakoby tohle stigma měli hráči Edmontonu dlouhodobě zakódované ve svém DNA. Malý příklad z loňského ročníku – Oilers hráli tradičně špatně, když generální manažer Peter Chiarelli pohrozil, že rozpráší dlouholeté jádro mužstva, složené z nadějných jedniček draftu, říkejme mu pracovně třeba Hopkins a spol. Tehdy sami hráči apelovali na vedení, aby ještě dostali jednu šanci. A oni jí nejen že dostali, ale také využili – vyhráli 6 zápasů v řadě. A byl klid. A v tom klidu se plíživě opět začalo vkrádat do mozků hráčů tolik nebezpečné uspokojení a šlendrián. Chlapi, kteří by měli nosit dresy Gretzkyho, Messiera a dalších velikánů hokejové historie s úctou, přepnuli znovu na nižší rychlostní stupeň a sezonu v podstatě doklouzali tak, jak bývalo v minulosti jejich zvykem.
A proč o tom všem píšu? Inu, protože mám silný pocit, že se náš oblíbený klub nachází momentálně v tom samém bodě uspokojení a šlendriánu. Ano, prohrát se může, i několikrát za sebou. Ano, máme zraněné hráče a ano, náš kapitán a spasitel je z formy. Všechno to jsou jen kecy! McDavid je jedním z mála hráčů, kteří na ledě nechávají duši, i když jim zrovna nenaskakují kanadské body. Kromě Russella nemáme zraněného žádného klíčového hráče a rozsype se kvalitní tým, když mu vypadne jeden dílek ze skládačky? Neměl by! Podívejte se na Dallas, nebo na našeho posledního soupeře z Kalifornie, jak se popasoval s mnohem rozsáhlejší marodkou, než je ta naše současná. Dostáváme hloupé branky a v koncovce máme smůlu, ale ta netrvá pět zápasů přátelé. Minimálně v posledních třech utkáních jsem po ledě viděl v našich dresech jezdit odevzdané mužstvo, které se absolutně nevzrušovalo tím, že spěje k další porážce. Neviděl jsem naštvané tváře, neviděl jsem vzteky rozšlehané hokejky a snahu o to, aby někdo s nepříznivým vývojem něco udělal. Nebo spíše každý čekal, že to udělá ten druhý. Na střídačce bylo možné spatřit jen skelné pohledy, které alibisticky těkaly po okolním prostoru. Někdy dokonce i úsměvy. Jak kdysi řekl legendární trenér Herb Brooks – můžete remizovat, můžete prohrávat, ale vždycky musíte hrát jako mistři. A v téhle geniální větě se skrývá vše podstatné.
Vzpomínám si, jak hlavní trenér McLellan udělal po tragickém domácím mači s Buffalem bouřku, po které tým dokázal vyhrát pětkrát v řadě. Copak tihle chlapci vítězí jen, když se jim něčím pohrozí? Jen když si sáhnou do svědomí a pochopí, že jsou svému okolí pro smích? Tenhle mančaft není vůbec špatný, což ostatně dokazoval opakovaně po celý říjen. Jen hráči nosí pod helmami trochu problematické uvažování, které je plivnutím do tváří všech oddaných a tak trochu unavených fanoušků. Nedivím se, že někteří z nich odcházejí ze svých míst v Rogers Place dlouho před závěrečným hvizdem domácího utkání, ono má totiž všechno své meze. Internet znovu začínají zaplavovat vtipy o těch trapných Losers z Alberty a poníženým fanouškům se znovu otvírají staré jizvy, které začínají tak povědomě pálit. Copak je Lucicova uražená ješitnost, že nehraje v útoku s McDavidem důvodem k tomu, aby zápasy pouze odjezdil? Dovolil by si tohle loni v Los Angeles? Obstála by jinde Pouliotova nedisciplinovanost a Nurseho lehkovážnost? Hrál by například v Montrealu Eberle na půl plynu a podával výkony jen, když ho to bude zrovna bavit? Odpověď si může každý dosadit sám.
