V úvodu svého pojednání musím čtenáře upozornit, že cílem tohoto článku není objektivní pohled na současný stav v táboře Naftařů, ale spíše osobní hloubková sonda pod hladinu bahna, v kterém se momentálně slavnější klub z Alberty nachází. Před začátkem letošní sezony měli příznivci Edmontonu na srdcích i v ústech velké množství otázek a po odehrání zhruba poloviny ročníku je jich stále mnohem více než odpovědí.
Edmonton se v rámci právě probíhající sezony pohybuje v tabulce na místech, kde to většina odborníků ani laické veřejnosti nečekala. Kádr doznal přes léto minimálních změn, ze základního kádru odešel pouze útočník Eberle. Naopak se podařilo uzavřít dlouhodobé kontrakty s největšími hvězdami Connorem McDavidem a Leonem Draisaitlem. Největší ztrátou se tak před úvodním vhazováním jevila absence obránce Sekery, zaviněná zraněním z druhého kola play off proti Anaheimu. Podotýkám, že absence, o jejímž dopadu i délce se vědělo celé léto. A zde narážím na první a dle mého názoru zcela zásadní pochybení generálního manažera Petera Chiarelliho. Skutečnost, že obrana bez Sekery funguje velmi sporadicky, odhalil po několika zápasech i můj devítiletý syn. Bohužel generální manažer byl vůči tomuto nedostatku úplně apatický, respektive jedinou jeho reakcí bylo stažení Brandona Davidsona z waiveru. Mimochodem toho samého Davidsona, kterého se při loňské uzávěrce přestupů zbavil. Špatná hra obránců nebývá ilustrována pouze na ukazateli obdržených branek, nýbrž pochopitelně ovlivňuje i další herní aspekty jako jsou přesilové hry, podpora a zakládání útoků a zejména hru v oslabení. Tuto činnost má Edmonton v celé NHL nejhorší. Bylo by velmi povrchní svádět veškeré problémy v defenzivní linii na absenci Andreje Sekery. Pod své možnosti hrají zejména loňské obranné pilíře ze Švédska Oscar Klefbom s Adamem Larssonem. Zcela střízlivě mohu konstatovat, že jedinými spolehlivými beky, kteří si v kádru Oilers udržují dlouhodobě slušnou výkonnost, jsou Kris Russell a Darnell Nurse. U druhého jmenovaného je to pro mě osobně velikým překvapením, neboť v úvodu sezony tomuto hernímu progresu nic nenasvědčovalo.
Pokud se vrátím zpět k roli generálního manažera Petera Chiarelliho, neschopnost sehnat jiného nadstandardního obránce má pokračující negativní dopad i po návratu slovenského reprezentanta. Sekera po svém comebacku odehrál 6 utkání, v kterých si do statistik připsal jednu asistenci a hrozivých sedm záporných bodů v tabulce plus mínus. Nikdo ze soudných příznivců ovšem nemohl očekávat, že po půlroční herní a tréninkové pauze bude Sekera výkonnostně na úrovni loňské sezony, kdy patřil ke klíčovým bekům výběru Todda McLellana. Naopak bylo nad slunce jasné, že to bude nějakou dobu trvat a dost možná se tomu tak již do konce letošního ročníku ani nestane. Bohužel také k tomuto faktu zůstával generální manažer Oilers hluchý a slepý. Pochopitelně jsem si vědom toho, že v rámci NHL není možné získat každého, na koho si člověk ukáže, o to méně v pozici kdy se klubu bytostně nedaří a potřebuje všelék okamžitě. Tato situace často svádí k unáhleným krokům a těch se evidentně Chiarelli touží vyvarovat. Na druhou stranu právě v podobných okamžicích by se měl prokázat manažerův um a jeho schopnosti vyvést klub z krizové situace. Tuto schopnost u Chiarelliho postrádám, McDavida z první pozice dokáže draftovat každý.
Jiným nedostatkem, který v Chiarelliho práci v letošní sezoně spatřuji, je jeho nekoncepčnost. Význam epizodního působení Nathana Walkera pravděpodobně nepochopili ani v Austrálii, stejně tak jako již zmíněný návrat Brandona Davidsona. Dalším dokladem mého tvrzení je tápání v otázce angažování zkušenější brankářské dvojky, které vyznělo kamsi do ztracena. Angažování Stromea, Jokinena a později i Cammalleriho pouze zapadá do kontextu nahodilého mávání kouzelným proutkem, který ovšem nečaruje. Nerozhodnost hraničící až s bezradností v podání generálního manažera se bohužel podle mého názoru odráží i do výkonů hráčů na ledě. V mnoha zápasech jsem měl pocit, že hráči Oilers na ledě nenechali všechny síly a už vůbec ne srdce. Výkony jsou často od některých hokejistů sterilní, alibistické či jinak odfláknuté, s čímž se jako fanoušek zkrátka nedokážu ztotožnit. Prohrát se může, ale je nutné, aby hráči udělali pro vítězství všechno, co je v jejich silách. Jen taková porážka se dá odpustit. Pokud tomu tak není, nabízí se otázka proč? Jedním ze signálů může být skutečnost, že jsou si hráči svým místem v sestavě natolik jistí, že je zkrátka nic nenutí k tomu, aby v utkání podali maximální výkon. Jistě, od toho by měl být na střídačce zejména trenér, aby si podobné kratochvíle pohlídal, nicméně ryba pokaždé smrdí od hlavy.
Nerad bych, aby výše uvedený text vyzněl jako veřejné pranýřování Petera Chiarelliho s krycím názvem: Za všechno může on! Ovšem na druhou stranu si troufám říci, že právě osoba generálního manažera Edmontonu je z velké míry zodpovědná za současnou neutěšenou situaci mezi ropnými poli.
