CALGARY, AB; NOVEMBER 16, 2013 -- Brian Mcgrattan of the Calgary Flames, left, takes a shot on the jaw from Luke Gazdic of the Edmonton Oilers during the first period fight at the Saddledome Saturday November 16, 2013. (Ted Rhodes/Calgary Herald)
Dnes je to přesně tři týdny, kdy se spolu podruhé v sezóně střetli Edmonton a Calgary a kdy vzplanuly vášně více, než kdy jindy. Bitva o Albertu byla vždycky ostrá. V NHL bylo vždy několik vyhrocených “derby“, kdy se sympatie dostaly na bod mrazu a kdy se mezi sebou bojovalo více, než obvykle. Na největší válku si vzpomenu bez přemýšlení, protože to bylo prostě “něco“! Myslím tím letité bitvy mezi Detroitem a Coloradem, nad ty prostě nebylo. S generační obměnou to ale dnes již v podstatě neplatí a zápasy mezi těmito dvěma týmy jsou už jako každý jiný. Ani dnes bych ale nenašel více, než tři dvojice, které svými zápasy čeří někdy až příliš poklidnou hladinu vod NHL tak, aby snesly měřítko výše zmiňované dvojice.
Na třetí místo bych umístil letité rivaly Boston Bruins a Montreal Canadiens. Ti spolu hrají v NHL již skoro 95 let a jejich bitva je vskutku generační. Ta doba, kdy si spolu tyto dva týmy zahráli poprvé je pro dnešního člověka tak dávná, že si ji dnes v podstatě již nedokáže moc ani představit. No posuďte – V době, kdy jejich společné zápasy začínaly, bylo pár let po první světové válce, prezidentem USA byl Calvin Coolidge, hlavou Kanady anglický král Jiří V., děda královny Alžběty II. NHL hrálo 6 týmů a pouze Boston s Montrealem jsou dodnes jedinými aktivními týmy. Další 4 byli Hamilton Tigers, Montreal Maroons, Toronto St.Patricks a Ottawa Senators. Posledně jmenovaný tým není ale přímým následníkem tohoto historického týmu, nýbrž jen jeho jmenovcem a jakýmsi pokračovatelem hokejové tradice v Ottawě.
Souboje Bostonu s Montrealem se brzy budou moci započítat na další časovou epochu hned za dobou ledovou. Tradice stále pokračuje i dnes, navíc s několika chuťovkami. Jednou z nich je bezpochyby osoba trenéra Clauda Juliena. Člověka, který si v tom asi ještě libuje. Vše to tiž sleduje z bezprostřední blízkosti již nějakých 18 let, když nejdřív od roku 2002 po tři sezóny trénoval Montreal, poté si jen na chvilku odskočil do New Jersey, aby pak převzal v Montrealu nejvíce nenáviděný Boston. S tím byl spjatý po dlouhá léta od roku 2007, přes rok 2011, kdy s Bruins vyhrál Stanley Cup až do roku února 2017, kdy byl překvapivě vyhozen. Jenže – pouze o týden později byl z Montrealu vyhozen Michel Therrien a nahradil ho právě Julien! Čili příběh jako hrom. A když si k tomu přihodíte hráče jako je třeba Brad Marchand na straně jedné nebo Max Domi na straně druhé, není o zajímavé momenty nouze ani dnes.
Na druhý stupínek “nenávisti“ bych postavil dvojici Philadelphia Flyers a Pittsburgh Penguins. Tyto dva týmy spolu hrají od roku 1967, kdy oba společně vstoupili do NHL. Spolu s nimi se nováčky NHL staly ještě týmy LA Kings, St.Louis Blues, Oakland Seals a Minnesota North Stars. Mimochodem v této sezóně se vítězem Stanley Cupu stali Montreal Canadiens, již po 15 (poté vyhráli ještě devětkrát, naposledy v roce 1993). Bitvy mezi těmito týmy měly grády prakticky již od samého začátku. Flyers totiž prakticky již od své inaugurace pasovali sami sebe do role “zlých hochů“. Vrchním bossem byl bezpochyby dlouholetý kapitán týmu Bobby Clarke, který byl určitě jedním z nejlepších hráčů všech dob, ale který k tomu navíc nikdy nechodil pro ránu daleko a historky o jeho “úspěších“ by vydaly na knihu.
Pěst na svém spánku mimo jiné ucítil i dlouholetý kapitán československé reprezentace, kladenský obránce František Pospíšil během světového šampionátu v roce 1972. Clarke ale nebudoval pověst zlého týmu zdaleka sám. Pomáhali mu s tím další hráči jako Bill Barber, Dave Schultz nebo Bob Kelly. V tehdejší Philadelphii je ale těžké vybírat, byl to skoro celý tým a po hodně dlouhých let. Tento tým ze svého stylu ale moc nevyšel vlastně nikdy. V novodobé historii klubu v “tradici“ pokračovali další hráči jako Rick Tocchet, Eric Lindros, John LeClair, Rod Brind´Amour nebo i brankář Ron Hextall, který se s chutí do rvaček zapojoval po celou svoji kariéru.
Pittsburgh naproti tomu nikdy nebyl týmem bitkařů nebo zlých hochů a vždy vynikal spíše technickou hrou, se kterou v podstatě sklízí úspěchy až dodnes. Tato nevraživost je zaseta úplně jinde a je jasné, že za tím stojí rivalita přímo vnitrostátní. 🙂 Obě města totiž pochází ze severovýchodního státu USA Pensylvánie a odtud vše pramení. Penguins jsou jinak s ostatními soupeři krotcí jako beránci. Jakmile se ale oba rivalové sejdou, strhnou se na ledě jatka. Nutno tedy podotknout, že velkou zásluhu na vyvolání hned několika bitek má kapitán Pittsburghu Sidney Crosby, který nyvybíravými zákroky v minulosti moc nešetřil. Kromě bitek je ve vzájemných střetnutích také takřka pravidlem, že padá hodně gólů. Poslední vzájemný zápas byl na programu včera, kdy padlo 7 gólů (Pens vyhráli 4:3 po prodl.).
Poslední trojicí, která vlastně zavdala tomu, proč toto píšu, jsou Calgary Flames a Edmonton Oilers. Mezi těmi to nyní jiskří tak mocně, že ostatní zápasy NHL se proti tomu zdají jako procházka sadem pro staré babičky. Calgary a Edmonton se v NHL potkávají od roku 1980, kdy se Flames do Calgary přestěhovali z Atlanty. Souboje mezi oběma kluby dostaly v průběhu let přízvisko “The Battle of Alberta“. Našinec by to mohl srovnat asi s fotbalovým derby pražských “S“, kdy se vítězi předává klíč od vládce Prahy. První větší nevraživost se dá asi datovat do roku 1986. Oilers byli dvojnásobným obhájcem Stanley Cupu a kráčeli si pro třetí výhru za sebou a zdálo se, že tomu nic nezabrání. Základní část vyhráli suverénně a druhý tým konference – Calgary Flames měli o celých 30 bodů méně! Edmonton měl ostatně v sestavě hráče své legendární zlaté party, jako byli Gretzky, Coffey, Anderson, Messier, Kurri, Moog nebo Fuhr. Oba týmy, jak Calgary, tak Edmonton v konferenčních čtvrtfinále smetli své soupeře shodně 3:0 a šli na sebe. Zde série ale dospěla až do sedmého zápasu a dál přišla na řadu věc, která se dodnes v Kanadě vypravuje a která některým fanouškům Oilers ještě stále nahání husí kůži.
Za stavu 2:2 si totiž obránce Oilers Steve Smith omylem poslal puk do vlastní sítě a rozhodl tím vlastně o vyřazení svého týmu. Týmu, který měl nakročeno ke Stanley Cupu. Smolný den se znásobil ještě tím, že Smith ten den slavil své narozeniny. Flames tedy postoupili na úkor favorita, ve finále konference opět v sedmém zápase porazili St.Louis a postoupili až do finále, kde nakonec podlehli Montrealu. Od té doby jakoby se mezi Edmontonem a Calgary něco zlomilo a již nic nebylo jako dříve. 🙂 Hned další sezónu Flames vypadli hned v prvním kole a Oilers opět slavili triumf a konečně zvedli nad hlavu svůj třetí Stanley Cup. Kapitán týmu Wayne Gretzky demonstrativně jako první předal pohár nešťastníkovi Smithovi, čímž vše smetl ze stolu. Ze Smithe se od té doby stala opora týmu, která měla velký podíl ještě na dalších dvou Stanley Cupech. Paradoxně svoji hráčskou kariéru ale na konci roku 2000 končil v dresu Calgary, kde hned poté začal i svoji kariéru trenérskou. To jsou osudy co…
V průběhu let pak již bitvy mezi Calgary a Edmontonem vždycky měly zvláštní lesk a jsou něčím víc, než obyčejnými zápasy. Prostě něco, jako když se těšíte u nás na fotbalové derby, je to prostě něco jiného a pro lidi z obou měst i v rámci osobní roviny. Po dlouhá léta bylo také nepsaným pravidlem, že mezi oběma týmy se neobchoduje, rival je prostě rival. Teprve po 30 letech (…) v roce 2010 se mezi Flames a Oilers uskutečnil první obchod v historii. Odvážili se toho manažeři Darryl Sutter a Steve Tambellini a předmětem jednání byl dlouholetý obránce Oilers i kanadské reprezentace Steve Staios. Opačným směrem putoval méně známý obránce Aaron Johnson a volba v draftu. Od té doby až do dnešních dnů pak proběhly ještě dva trejdy, takže celkem všehovšudy tři trejdy za 40 let! Jen aby to bylo kompletní, tak druhý trejd v pořadí proběhl v roce 2013, kdy GM Edmontonu Craig MacTavish vyměnil miláčka publika, vynikajícího obránce Ladislava Šmída. Spolu s ním do Calgary putoval prospekt Olivier Roy, na druhou stranu pak dorazili český útočník Roman Horák a brankář Laurent Brossoit. Ten prorazil v podstatě až loni v dresu Winnipegu. Oba trejdy byly rozhodně pro Edmonton ztrátové.
Vše napravil až trejd z loňského léta, kdy se předmětem obchodu staly dvě zvučná jména, dva veteráni, kteří už v NHL něco zažili – tvrdý brousek, kterému ztupěla břitva Milan Lucic a střelec, kterému zvlhnul střelný prach James Neal. Zde se nedá pochybovat o tom, kdo je vítězem trejdu, protože zatímco Neal se v Edmontonu probudil k životu a se svými dosavadními 19 góly v 50 zápasech píše svoji 11sezónu v NHL, kdy vstřelil více než 20 gólů za sezonu, Lucic se trápí dál a asi to s ním již lepší nebude. Mimo trejdů je ale zajímavých víc věcí. Třeba to, že brankářem Calgary je nyní Cam Talbot, který ještě loni začínal sezónu v Edmontonu. No a naopak Mike Smith, který byl ještě loni brankářem Flames, nyní již chytá v Edmontonu pod svým dlouholetým trenérem z Arizony, Davem Tippettem. Tito dva se také měli stát jedněmi z hlavních aktérů včerejší bitvy o Albertu. O tom ale pár řádků níže. Další současnou zajímavou dvojicí je tedy již zmíněná dvojice Lucic – Neal. V Calgary dále hraje Tobias Rieder, rovněž loni hráč Edmontonu.
Zajímavou hříčkou osudu se také stal draft v roce 2016. Zde bylo celkem jasné, jací tři hráči (Matthews, Laine, Puljujarvi) budou vybráni z prvních tří míst. V Edmontonu tak byli dlouho přesvědčeni, že ze čtvrtého místa si vyberou Matthewa Tkachuka. Ano, přesně toho… Jenže kartami tehdy zamíchal GM Columbusu Jarmo Kekalainen, který si ze třetí pozice místo Puljujarviho vybral Pierre-Luca Duboise. V táboře Edmontonu tak nastalo pozdvižení a místo Tkachuka si Oilers vybrali Puljujarviho. Pátý Vancouver si vzal obránce Olli Juoleviho a tak Tkachuk šel až jako šestý a to do Calgary. Tehdy se to zdálo jako výhra Edmontonu, jenže se stalo přesně naopak. Zatímco v Calgary si Tkachukových služeb maximálně cení, Puljujarvi je s Edmontonem rozkmotřený a v jeho dresu již nechce odehrát ani minutu. Tento spor se táhne dodnes a stále není vyřešen.
No a aby absurdnost této situace ještě narostla do vyšších rozměrů, právě Tkachuk je nakonec ten, který lidem v Edmontonu pije krev nejvíc. Tkachuk je známý tím, že se s nikým nemaže a také tím, že nad svými činy moc nepřemýšlí. No a před třemi týdny došla s Tkachukem již trpělivost jednomu z edmontonských hráčů a sice Zacku Kassianovi. V tomto zápase, které Flames vyhráli těsně 4:3 Tkachuk nevybíravě sundal Kassiana zezadu, což už bylo potřetí v pořadí. Tkachuk navíc odjel jako malý kluk a jak jsem již napsal, Kassianovi ruply nervy a Tkachuka řádně potrestal. Po zápase mezi oběma městy rozhořela bitva i na jiných kolbištích, než jen na ledě a bylo veselo. Pochopení ale již nemělo vedení NHL a hlavně disciplinární komise, která si pozvala manažery obou klubů, aby uklidnili stávající situaci. Další zápas, který se hrál před pár dny, 30.1. v Edmontonu se tak již odehrával pod osobním dohledem viceprezidenta oddělení hráčské bezpečnosti (v minulosti bitkaře z NHL) George Parrose, aby vše proběhlo v klidu.
Jenže tato věc měla spíše opačný účinek. Tento zápas byl vlivem těchto událostí vyhecovaný již od samého začátku a prakticky se jen čekalo, kdo do toho první řízne. Samozřejmě se čekalo, co se bude dít mezi Kassianem a Tkachukem, ale jako první se do sebe nakonec pustili dva jindy klaďasové Sean Monahan a Ryan Nugent-Hopkins. Další rvačka ale přišla o pouhých 20 vteřin později a to už se hlavními aktéry stala očekávaná dvojice, která se na bitce smluvila během buly. Kassian byl opět vítězem. Zápas nakonec vyhrálo opět Calgary a sice 4:3 po nájezdech.
Zatím poslední příběh napsala NHL včera a vše zmíněné bylo ještě znásobeno. Edmonton svému soupeři vše vrátil i s úroky, když vyhrál na ledě Calgary 8:3, zápas ale korunovalo hned několik bitek. První Buddyho Robinsona z Calgary a Jujhara Khairy z Edmontonu.
Jujhar Khaira x Buddy Robinson – 1.2.2020
No a poté na konci druhé třetiny, kdy se spolu porvali de facto všichni hráči na ledě. Vše nakonec vyvrcholilo bitkou Matta Tkachuka, ale tentokrát ne s Kassianem, nýbrž s Ethanem Bearem, který tedy rozhodně žádným tvrdým hochem není, ale v tomto souboji se držel velmi dobře. A zatímco se bili tito dva a Mike Smith vyčkával na půlce, pro svoji dávku adrenalinu si za ním dojel i Cam Talbot a dílo zkázy dokonali oba brankáři vskutku monstrózně. Oba dva, loni ještě v opačných dresech, nyní na straně soupeře, to je také moc pěkný příběh. 🙂 Nakonec na ledě skončil Talbot, ale uznání si zaslouží oba. Oba pak vyfasovali mimo klasického trestu za bitku i osobní tresty a tak oba putovali do šaten a museli je vystřídat David Rittich a Mikko Koskinen. Rittich tento zápas původně začínal, ale ve 24 minutě po čtvrtém gólu Edmontonu, který vsítil McDavid, byl vystřídán. Na lavičce tak nezůstal ani do konce třetiny.
Tolik tyto dva týmy. Poslední zápas mezi Flames a Oilers se bude hrát až v dubnu, takže vášně nyní mohou zase trošku ochladnout. A co další týmy? A jak se takovéto bitvy líbí vám?
