I když se pozůstatky sezóny 2019/20 ještě dohrávají, Edmonton Oilers již svoji část ukončili, a tak nastal čas na zhodnocení. Před sezónou v našem týmu proběhly zásadní změny ve struktuře klubu. Předně byl angažován ostřílený matador a šedá eminence mezi hokejovými bafuňáři Ken Holland, který do nové sezóny ukončil svoje mnohaleté působení v čele Detroitu Red Wings, kde jako generální manažer působil od roku 1997 a předtím v různých funkcích od roku 1985. Holland nahradil Keitha Gretzkyho, který poměrně zdatně nahradil v předešlém ročníku vyhodivšího Petera Chiarelliho. Mladší bratr Waynea Keith ale nakonec v klubu zůstal jako Hollandův asistent. Jako hlavní trenér skončil Ken Hitchcock, který také přišel během rozehrané sezóny, kdy pro změnu nahrazoval Todda McLellana. Také Hitchcock v klubu zůstal a sice jako poradce. Jako nový trenér byl angažován rovněž zkušený harcovník Dave Tippett. Ten si k ruce přivedl svého tradičního pomocníka Jima Playfaira a dále Briana Wisemana. Z trenérské lavičky zůstal pouze Glen Gulutzan.
Také na soupisce se událo několik změn, které vypadaly slibně. Nejvíce zaujal trejd vyhaslého Milana Lucice za osvědčeného šutéra Jamese Neala, kterému pro změnu pšenka nekvetla u našich sousedů v Calgary. Do branky Holland přivedl veterána Mikea Smithe, který s trenéry Tippettem a Playfairem prožil spoustu let v Arizoně. Jinak jsme lovili vesměs v Evropě, ale i tak to nevypadalo vůbec špatně. Změn bylo tedy dost a všichni jsme hleděli k novým zítřkům.
Na začátku jsme vyhráli 5 zápasů za sebou. Navíc jsme našli znovuzrozeného kanonýra v Jamesi Nealovi, který už ve druhém zápase vstřelil 2 góly, aby v tom třetím na ledě Islanders vsítil dokonce 4 góly!!! A v dalším zápase další gól. Čili ve 4 dosud odehraných zápasech dokázal vsítit 7 gólů. Už nyní bylo jasné, že trejd Lucic / Neal má jasného vítěze. Kór když Neal ve střílení gólů prokračoval i nadále a Lucic měl ještě ve 27 zápase n kolonce góly nulu. Nealův výčet se nakonec v základní části zastavil na čísle 19, přičemž ke konci měl útlum a dohrával spíše ve čtvrté formaci. Nic to ale nesnižuje povedenou Hollandovu výměnu. Neal má platný kontrakt ještě na další 3 sezóny, takže uvidíme.
Skvělé výkony jsme neviděli jen od Neala, ale většinu pozornosti na sebe začal strhávat Leon Draisaitl. Ten prožil skvělou sezónu a všem pochybovačům dokázal, že není jen stínem Connora McDavida, ale že si buduje svůj vlastní status světové megastar. Draisaitl v úvodních 8 zápasech zaznamenal 16 bodů, což byl start snů, ale Leon nepolevoval ani poté. Většina zápasů u něj navíc byla vícebodová a to vše ve své vlastní formaci, tedy bez McDavida. Jako nejlepší se nakonec jevila spolupráce s Nugentem-Hopkinsem a Yamamotem. Toto trio si rozumělo opravdu náramně. Draisaitl nakonec končil sezónu se 110 body v 71 zápasech, což mu vyneslo Art Ross Trophy za nejvíce bodů v lize. Druhý McDavid byl druhý s 97 body, což je o 13 méně, i když měl kvůli zranění odehráno o 7 zápasů méně. Ale považte – je to McDavid, polobůh, prostě borec. A Leon? Co je on? Zvláště když v sezóně předtím zaznamenal 105 bodů a vstřelil 50 gólů a prakticky až do konce bojoval o Maurice Richard Trophy s Alexem Ovečkinem. Ano, s tím který pálí z každé pozice a který je v týmu právě a hlavně jen od toho, aby zakončoval. Ale Draisaitl je i přesto stále hlavně tvůrce hry. Pravidelně kromě přesilovek hrál i oslabení a v první padesátce ligy průměrného stráveného času na ledě byl JEDINÝM útočníkem. V této statistice se umístil na 40 místě s časem 22:37 na zápas. On a 49 obránců! A když se vrátím ještě k sezóně předtím, umístil se na 39 místě a čas měl 22:36. Tam se kromě něj ale do elitní padesátky dostali ještě McDavid a Patrick Kane. Je třeba k Leonovi dodávat ještě více?
Jak jsem již psal, tradičním tahounem byl samozřejmě také McDavid, s 97 body. Ten v únoru utrpěl zranění a všichni jsme zase trnuli, co bude, nakonec to ale nebylo nic vážného a všichni jsme si oddychli. Vynucená pauza tak trvala pouze 6 zápasů, z nichž jsme čtyřikrát vyšli vítězně, což je také velká změna oproti starým časům. Prostě už dokážeme “žít“ i bez 97, protože máme 29. do elitní čtyřicítky ligy se vešel ještě Ryan Nugent-Hopkins, který v 65 zápasech zaznamenal 61 bodů. Opět našlápnuto na životní sezónu. Maximum si sice nepřipsal, to překonal v minulém roce ziskem 69 bodů, ale v kompletním počtu zápasů a letos se přece nedohrálo. Nugent-Hopkins by sám sebe jistě překonal. Jeho zvláštností je to, že na svém tradičním místě centra nastupoval naprosto minimálně a po většinu této i minulé sezóny nastupoval na křídlech první a druhé formace jak vedle McDavida, tak vedle Draisaitla. Vždycky se zdála být momentálně lepší ta formace, kde zrovna byl on. Dá se s jistou nadsázkou říci, že bychom potřebovali také Nugety dvě, jednu do první a druhou do druhé formace 😊 Je na tom alespoň vidět, jak důležitý pro nás tento hráč je. Nugent-Hopkins je vlastně už poslední “starý pes“ v našem týmu, protože už za nás hraje 9 sezón. Pozor ale, smlouvu má už jen na další ročník, takže tentokrát daleko víc, než kdy jindy bude na pořadu dne strašák v podobě jeho výměny. Toho se bojím nejvíc. Je navíc jasné, že hráč jako on bude požadovat asi víc než dosavadních 6 milionů dolarů.
Kdybych měl vyzdvihnout ještě nějaké výraznější tváře ročníku, pak musím určitě Kailera Yamamota, který se k týmu připojil až od začátku ledna, ale co předváděl, to bylo prostě něco. 26 bodů v 27 zápasech, to je prostě paráda a ukazuje se, že to, že jsme si ho vybrali v prvním kole roku 2017 nebyla náhoda a už vůbec ne chyba. Kvalitní výkony podávalo defenzivní duo Riley Sheahan, Josh Archibald. U obou jsme se divili, proč je Holland do týmu vlastně přiváděl a nedala se šance raději vlastním prospektům, ale tito dva nám myslím docela rázně zavřelo pusy. Potřební hráči… Zajímavě se jevil Švéd Joakim Nygard. Sice moc nebodoval, ale potenciál do budoucna myslím ukázal. Nygard měl navíc smůlu v podobě zranění, díky němuž odehrál jen 33 zápasů. Nyní je opět doma v mateřském Farjestadu, ale novou roční smlouvu s Edmontonem na sezónu 2020/21 již má v kapse. Své maximum zaznamenal se svými 34 body Zack Kassian. Ten si vysloužil i čtyřletou smlouvu, i když ne s právě malým příjmem 3,5 mil.dolarů. Progres jsme určitě zaznamenali u obránce Ethana Beara, který se letos stal pevným článkem sestavy a odehrál všechny zápasy. Na čem má ještě rozhodně zapracovat je občasná chybka v defenzivní činnosti, protože je vidět, že ho to táhne dopředu a pak občas dohání ztrátu puku. Ale jinak by měl být určitě příslibem a věřím tomu, že bude ještě lepší. Co bych chtěl ještě vyzdvihnout, je opětovný plusový stav u Matta Benninga. Tento ryze defenzivní specialista má v Edmontonu odehrány 4 sezóny a všechny skončil v plusových hodnotách. Taková nenápadná práce, ale cenná.
Jinak, žádné výraznější individuální výkony k vidění moc nebyly. Někteří hráči navíc trochu polevili. Jedním z nich byl třeba Darnell Nurse, který nějak nedokáže být tím tahounem, kterého v něm hledáme. Nurse má hrozně rozhárané výkony, někdy si vyloženě říká o posazení na tribunu. Rozhodně tedy ne za 5,6 mil.dolarů, na to by měl být jiný bombarďák. Smlouvu má každopádně ještě na dva roky, takže uvidíme. Vyloženě nepovedenou sezónu podle mne odehrál i Jujhar Khaira, který měl být touto dobou už jasnou volbou a měl proměnit svůj potenciál. U Khairy to ale nějak stále není ono.
Pak jsou tu brankáři. Sezónu v brance začal Mike Smith a některé zápasy opravdu zářil. Postupně se ale začalo více spoléhat na původně avizovanou jedničku Mikko Koskinena. Nakonec se oba o čas v brance spravedlivě podělili, když Smith odchytal 39 zápasů a Koskinen 38, samozřejmě i se střídáními. Smith končil ročník s procentuální úspěšností zásahů 0.902, což je podprůměr, ale v Edmontonu v poslední době skoro kolorit. Koskinen ale čísla neměl tak špatná. 0.917, to je docela slušné. V lize to stačilo na 21 místo mezi brankáři, a to včetně náhradníků. Navíc to nebylo jen o číslech, Koskinen opravdu dokázal tým podržet a po mdlé předchozí sezóně se v podstatě probral. Ne asi za 4 a půl milionu ročně, ale tak budiž. Koskinen má smlouvu ještě na dva roky, Smithovi skončila a tipuji, že nebude prodloužena a ke Koskinenovi přivedeme někoho jiného.
Co bylo ještě zajímavé? Nemůžu nezmínit Sama Gagnera, pamětníka starých časů a miláčka davu a mého kolegy z redakce Jirky Smitky. Ten byl v laufu stejně jako my ostatní, když se loni Gagner po letech zase vracel na stará známá místa. Nakonec to ale dlouho nevydrželo. Po zhruba půlce odehraných zápasech byl poslán do Detroitu v rámci výměny za Andrease Athanasioua. To byl také velice zajímavý tah a myslím, že velmi dobrý tah Kena Hollanda, který kromě Athanasioua před play off přivedl z Detroitu ještě obránce Mikea Greena a z Ottawy Tylera Ennise. Skvělá forma Draisaitla, McDavida a Nugety prostě evidentně měla být proměněna v nějaký úspěch již letos, jinak by takový krok Holland nedělal. To, že k vyřazovacím bojům dojde až za několik měsíců, to už je věc jiná. Mike Green nakonec za Oilers odehrál pouze 2 zápasy, než se zranil. Po dlouhé pauze v play off využil klauzule o možnosti nenastoupit do zápasů a poté ohlásil konec kariéry.
Pak se stala věc, která otřásla nejen Edmontonem, ale i celým hokejovým světem. Byla to nečekaná smrt hráče Oilers Colbyho Cavea. Ten si stěžoval na bolesti hlavy, aby pár dní nato zemřel na krvácení do mozku. Bylo mu 25 let a neutekl ani rok po jeho svatbě. Colby za Edmonton odehrál za poslední dvě sezóny 44 utkání. Navlas stejný počet přidal i za Bakersfield Condors. Svůj poslední zápas si za Edmonton zahrál 22.února, 11.dubna zemřel. Jeho smrt tehdy spojila všechny rivaly a ukázala, jak může být život křehký. A to se netýká jen Colbyho, ale jeho rodiny, přátel,… V jeden máš všechno a najednou nemáš nic.
Do toho pak přišla další pohroma a sice epidemie koronaviru. Po dlouhém čekání a sondování situace se vedení ligy rozhodlo soutěž přerušit. NHL se tak nezařadila mezi ostatní ligy na celém světě, které sezóny rovnou ukončili, ať ještě v základní části nebo již v probíhajících play off. Pauza byla dlouhá – 4 a půl měsíce… O play off se nebudu dlouho rozepisovat, ani ho rozebírat, protože na něj mám svůj názor, který je dost vyhraněný. Napíšu krátce jenom toto – než byla základní část ukončena, Edmonton to měl rozběhnuté slušně. Držel se na druhé příčce Pacifické divize a na čtvrté v Západní konferenci. Hráči měli formu a stát se mohlo cokoliv a já letos úspěchu opravdu věřil. Play off po 4 a půl měsíci ale s touto sezónou mělo již pramálo společného a nějaký lauf byl dávno pryč. Možná i proto byl Edmonton nakonec vyřazen tak rychle a navíc s Chicagem, které bylo letos daleko slabší, než obvykle. KDYBY se tehdy hrálo dál, troufám si říct, že bychom s nimi neměli problém. A tak to cítím i celkově. Play off je důsledek formy a snažení týmů během základní části. Po tak dlouhé době týmy ale hrají naprosto v jiné formě a jinak. A tohle, co páni od zeleného stolu vymysleli, není můj šálek čaje. Připadá mi, že to s touto sezónou nemá nic společného.
A nakonec Covid není všechno, co NHL trápí. Jistě jste zaregistrovali, že k tomu všemu se odkládají zápasy i kvůli rasovým střetům v USA. Prostě, tenhle rok byl špatný a smutný. Doufejme, že ten příští bude lepší, ale zatím to vzhledem ke světovým problémům s pandemií a k přístupu k ní moc dobře nevypadá. Musíme ale doufat.
Draft roku 2020, který se měl tradičně konat v červnu byl kvůli Covidu přeložen. Nyní je naplánován na 9-10 října. Edmonton bude vybírat ze 14. místa. První tři pozice zatím drží trio Rangers, Los Angeles a Ottawa. Oficiální start sezóny 2020/21 je stanoven na 1.prosince, ale kdo ví, co se bude vlastně vůbec dít.
Toť ode mě zatím vše. Buďte v pohodě a doufejme, že se svět brzy konečně zklidní a vrátí se zase do normálu.
