Loňská sezona pro fanoušky Edmontonu znamenala po dlouhých letech bídy a utrpení velký návrat mezi ligovou elitu. Play off jsme si zahráli po neuvěřitelných deseti letech a všichni jsme viděli, že ve vzduchu visel i hodně slušný výsledek. Nakonec zvítězila nezkušenost a v mnohém jsme si určitě někteří vzpomněli na slavné finále z roku 2006, kdy jsme byli tak blízko. Po této nešťastné události jsme se na dlouho zahrabali do bahna, z kterého jsme se vyhrabali až loni. Nyní je situace jiná, tým se buduje koncepčně a vypadá to, že se blýská na lepší časy a že bychom se na špici mohli nějakou dobu udržet. Pojďme si ale nyní mezi zápasy trošku odfrknout od probíhající sezony a vraťme se do minulosti právě do oné zázračné sezony 2005/06 a přiblížit si, jak se Edmontonský zázrak rodil.
Sezona 2005/06… Rok předtím se v NHL nehrálo kvůli výluce a všichni byli nabuzení a hladoví. Ročníky ještě předtím se Oilers pohybovali na samotné hraně postupu do play off a nebylo to tak špatné. Když se v roce 2004 nepodařilo rozběhnout sezonu a hráči hráli v Evropě a v Asii, v zámoří management tvrdě pracoval na složení svých týmů na nadcházející sezonu. Generální manažer Oilers Kevin Lowe nebyl výjimkou a co víc, dá se říci, že byl jedním z nejdravějších lovců na trhu s volnými hráči a s tímhle ročníkem to myslel opravdu vážně. Svědčí o tom příchody několika opravdu zvučných jmen v čele s Chrisem Prongerem, který v té době patřil mezi skutečnou elitu NHL a v dresu St.Louis Blues si vydobyl velké renomé. Nepřišel ovšem zadarmo. Lowe za Prongera obětoval Erica Brewera, který měl být budoucností Oilers a také už nějaké jméno měl. Po roce se ukázalo, že tento tah byl z krátkodobého hlediska velmi dobrý, z dlouhodobého hlediska budování klubu naopak špatný. Pronger totiž v Edmontonu vydržel pouze tuto jedinou sezonu. A to přitom podepsal dlouhodobý kontrakt na 5 let! K Prongerovu konci se ale ještě dostanu později.
Dalším nově příchozím byl tvrdý hoch Mike Peca, který už měl v NHL rovněž jméno. Peca rovněž nebyl levný, Lowe za něj obětoval Mikea Yorka, který v té době byl jedním z tahounů ofenzivy Oilers. V klubu už nebyl Tommy Salo, který se s klubem rozloučil před koncem své smlouvy v Oilers v roce 2004 těsně před vyřazovacími boji. Kevin Lowe se rozhodl, že náhradu hledat nebude a tak vsadil na Američana Ty Conklina, který už se v boji o své místo na slunci utkal se Salem. Toto rozhodnutí se nakonec neukázalo jako správné. Conklin pozici prvního gólmana v klubové hierarchii neustál a z branky ho poměrně snadno vytlačil Fin Jussi Markkanen, který nakonec odchytal většinu zápasů v této sezoně. Tohoto talentovaného Fina ale už tehdy začínaly potkávat zdravotní problémy a často za něj zaskakoval gólman původně až třetí v pořadí Mike Morrison. Kapitánem týmu byl už čtvrtým rokem spolehlivý srdcař, obránce Jason Smith. V týmu bylo České zastoupení v podobě Radka Dvořáka a Aleše Hemského. Craig MacTavish byl na lavičce Edmontonu tehdy pátou sezonu v řadě coby hlavní trenér.
Sezona nezačala pro Oilers nijak zázračně. Jak už jsem psal, vinu na tom měl určitě i brankář, ale nebyl to jen on. Nicméně pravda je, že poté, co Conklina vystřídal Markkanen, začal hrát výrazně lépe celý tým a Oilers začali pomalu stoupat tabulkou a začít nahánět své největší soupeře, kterými momentálně byli hlavně Colorado, Vancouver a Los Angeles. Rivalové z provincie Alberta Calgary Flames v této sezoně podávali opravdu dobré výsledky a nakonec vyhráli tehdejší Severozápadní divizi, kterou spolu s nimi pochopitelně sdílel i Edmonton. Po novém roce se Česká kolonie v Edmontonu rozrostla a obrana se vyztužila. Z Chicaga přišel Jaroslav Špaček, který už v té době měl v NHL odehránu pěknou řádku zápasů a do týmu tak přinesl zkušenosti. Při Markkanenových zdravotních problémech a blížícímu se play off se začala i řešit jiná otázka – co s brankářským postem? Tam Oilers tlačila pata nejvíc a Kevin Lowe se rozhodl k ráznému řešení.
Z Minnesoty přivedl veterána Dwayna Rolosona, kterému v té době táhlo už na 37 rok. Roloson po několik let tvořil vyrovnanou dvojici s Mannym Fernandezem, ale poslední rok z této role trošku vypadl a tak to bylo výhodné jak pro oba kluby, tak i pro hráče. Tento krok se nakonec ukázal jako jeden z nejlepších trejdů, které se v historii klubu udály. Markkanen byl poté nadále Rolosonovým náhradníkem. Před bojem o play off Lowe navíc z Bostonu přivedl talentovaného Rusa Sergeje Samsonova, přičemž za něj obětoval Martyho Reasonera. Ze současného pohledu není bez zajímavosti, že spolu s Reasonerem do Bostonu putovala i druhá volba draftu v roce 2006 a v té si Bruins vybrali koho? Milana Lucice… Manažer Lowe dále přivedl v NHL už takřka odepsaného bývalého miláčka fanoušků Oilers Rema Murrayho. Tým byl vyzbrojen a tyto tahy se ukázaly jako správné, protože Oilers do play off postoupili. A bylo to těsné. Z posledního postupového místa se ziskem 95 bodů s náskokem na devátý Vancouver. Nejlepším týmem NHL se po základní části stali Detroit Red Wings, kteří byli tento ročník velmi suverénní. Jejich 58 výher v základní části mluví za vše. Za Red Wings hráli taková esa jako Shanahan, Chelios, Yzerman Lidstrom nebo třeba i Robert Lang.
Konferenční čtvrtfinále mezi nejlepším Detroitem a nejhorším Edmontonem mělo být pro Red Wings v podstatě rutinou. Jenže, všechno bylo jinak. Oilers se svému údělu vzepřeli a vyprovodili po tuhém boji Detroit 4:2 na zápasy, přičemž ani jeden zápas neskončil rozdílem více než dvou branek, tak byla série vyrovnaná. Pak přišli na řadě San Jose Sharks. Ti postoupili přes první kolo celkem jednoznačně přes Nashville, který hrál své druhé play off v historii klubu. Pro zajímavost – v týmu San Jose je dosud ještě jeden pamětník tohoto ročníku a to je Joe Thornton. Ani Sharks nebyli pro sebevědomý tým překážkou a také oni dostali od Edmontonu stopku po stejném poměru 4:2 na zápasy. Zde to přitom vypadalo ze začátku hůře než s Detroitem. Sharks totiž vyhráli v prvních dvou zápasech shodně 2:1. mezitím si Jaroslav Špaček připisoval už svůj třetí gól v play off za Oilers. Ti poté vyhráli čtyři zápasy za sebou a Sharks už si ani neškrtli.
Jako poslední soupeř v konferenčním finále, kteří už jako jediní nyní stáli v cestě samotnému finále Stanley Cupu byli Anaheim Ducks. Ti si nejdříve poradili – také trochu překvapivě s ohledem na zakončení základní části – s Calgary a poté s Coloradem. A tady to bylo nejlehčí. Edmonton byl rozjetý a nemohlo ho na cestě do finále prostě nic zastavit. Oilers vyhráli nejprve první tři zápasy v sérii a nakonec 4:1 celkově. Ve všech třech prvních zápasech vstřelil po gólu Mike Peca a je tu také vidět jeho přínos pro tým coby střelce a nejen ostrého hocha. Oilers tak od roku 1990 získali zase jednou Clarence S. Campbell Bowl, tedy trofej, která se uděluje vítězi Západní konference. Převzal jí samozřejmě kapitán týmu Jason Smith. Oilers byli ve finále. Celé město Edmonton zachvátila hokejová horečka nevídané velikosti. Už během celého play off byly záběry z města úžasné, ale nyní, když v získání Stanley Cupu stál už jen jediný tým, vygradovalo vše do obřích rozměrů. Prostě Kanada. Tohle nemůže v Americkém týmu prostě být, v Kanadě je taková věc několikrát znásobena. Vyzyvatelé ve finále Stanley Cupu byli Carolina Hurricanes…
Ti odehráli parádní sezonu. Vyhráli Jihovýchodní divizi a za prvním týmem Východní konference, kterým se stali Ottawa Senators, zaostali pouze o jediný bod. Jejich jednoznačným lídrem byl Eric Staal, pro kterého toto byla jediná sezona v kariéře, kdy dokázal dosáhnout na hranici 100 bodů. Canes měli výborný tým a nebyla náhoda, že postoupili až tak daleko. Hráli tam tehdy takoví borci jako Mark Recchi, Doug Weight. Rod Brind´Amour, Ray Whitney, Cory Stillman nebo Glen Wesley. A také tři Češi – Radim Vrbata, František Kaberle a Josef Vašíček. Staal je ale všechny opravdu převyšoval. Na druhého hráče v kanadském bodování klubu Coryho Stillmana měl náskok propastných 24 bodů. V play off postupně vyřadili týmy Montrealu, New Jersey a Buffala. Ty vyřadili až v sedmém zápase.
Souboj začínal dvěma zápasy na ledě Hurricanes ve městě Raleigh ve státě North Carolina. Duel začal nejdřív vyrovnaným zápasem, ale se šťastným koncem pro Canes 5:4, aby pak v tom druhém svého soka z Edmontonu doslova rozdrtili poměrem 5:0. Hurikáni tedy vedli v sérii 2:0. Poté se série přestěhovala do Edmontonu, kde domácí snížíli vyhraným zápasem 2:1 na stejný stav i v sérii. Jenže v dalším zápase to nepotvrdili, prohráli, tentokrát stejným, ale opačným výsledkem a bylo zle. Hurricanes měli první mečbol a navíc před svými diváky. A byli k tomu opravdu blizoučko. Zápas byl doslova přestřelkou. V půlce zápasu už byl stav 3:3 a takto to dospělo až do prodloužení, kde Canes stačil gól k získání Stanley Cupu. Oilers ale byli proti, jmenovitě to byl Fernando Pisani, který rozhodl a jelo se tedy dál. Když Canes přijeli do Edmontonu k zápasu číslo šest, dorazili doslova do pekla. Tak to v Edmontonu vypadalo. Hnáni parádní atmosférou, Oilers Hurikány vypráskali poměrem 4:0 a vyrovnali tuto neuvěřitelnou sérii. Sedmý a rozhodující zápas se hrál v Raleigh 19.června. Hurricanes šli do vedení už ve 2.minutě, jinak se hrál velmi opatrný hokej. Nikdo nechtěl udělat chybu. Na začátku druhé třetiny přidali domácí další gól a s Oilers to nevypadalo dobře. Měli ho na svědomí dva Češi. Jeden v negativním ohledu a jeden v pozitivním. Totiž vyloučen byl Edmontonský Jaroslav Špaček a jen pár vteřin poté přesilovkovým gólem – prakticky rozhodl – František Kaberle. Nakonec se ukázalo, že to byl gól vítězný. Opět na začátku třetiny, tentokrát už třetí, snížil Pisani a dal Oilers šanci. Justin Williams, tehdy ještě mladíček, dnes už specialista na rozhodující zápasy v play off minutu před koncem třetí třetiny potvrdil svým gólem na 3:1 výhru a to, že Stanley Cup poprvé v historii získají Carolina Hurricanes.
Samozřejmě obrovský úspěch pro tým, který existoval poměrně krátce (z Hartfordu se do Caroliny klub přestěhoval v roce 1997). Pro Oilers také úspěch, v rámci klubu a sportovního úspěchu určitě. Ale pro hráče a fanoušky zklamání. Být tak blízko a Stanley Cup nakonec nezískat, to prostě bolelo a bolelo to dlouho. Tým se sice ne hned po této sezoně, ale v rámci několika následujících měsících prakticky rozpadl. Chris Pronger ze své pětileté smlouvy odehrál jen rok, než byl manželkou donucen k přestěhování. Údajně kvůli počasí a nekulturnímu životu ve městě. Smlouva skončila Remu Murraymu, který v NHL tímto skončil a dále jeho kroky směřovaly do Evropských soutěží. Také Jaroslavu Špačkovi, který odehrál v dresu Edmontonu výbornou sezonu a odvedl tu skvělé služby. Skončil i Mike Peca. Jeho kroky vedly dále do Toronta. V průběhu následující sezony byli ještě vyměněni Marc-Andre Bergeron a Ryan Smyth. Zajímavé je, že na začátku nového ročníku Oilers opět podepsali Martyho Reasonera, který byl během sezony vyměněn za Pecu. Zůstal i Dwayne Roloson a Oilers měli na několik let zase skvělou jedničku. Ztráty nicméně byly takové, že tým už nedokázal na úspěšnou sezonu 2005/06 navázat, začal se propadat níže a níže a začátek doby temna začal… Pak už následovalo jen 10 let hrůzy.
Nyní už je to snad na dlouhou dobu za námi a i když start nové sezony zatím nevypadá nijak dobře, tým je natolik kvalitní, že se z toho určitě dostane… :o)
