Tragikomický příběh kdysi slavné a hrdé hokejové organizace ze severu Kanady. Z města, které je posedlé hokejem a vnímá ho jako své rodinné stříbro. Bohužel se věci dostaly do takové fáze, že už se nejedná ani tak o sportovní neštěstí jmenovaného klubu, ale spíše o absolutní zmar jeho na dřeň frustrovaných fanoušků. Ti co jsou „přímo u zdroje“ investují své těžce vydělané peníze, aby každý večer přihlíželi trápení svých „borců“ přímo v Rexall Place. Ti méně šťastní, jejichž domovem jsou evropské končiny, obětují hodiny tolik potřebného spánku a sledují utkání na obrazovkách svých monitorů. Každé ráno odchází bojovat s „draky všedního dne“ a namísto blahodárné drogy zvané „vítězství“, jim v žilách koluje pouze smutek a rezignace. Nejhorší je snad ten neustále se opakující pocit, že se vše točí v bludném kruhu. Že není nikdo a nic, co by mohlo kormidlem otočit na jakoukoliv jinou stranu. Námořníci tomu říkají „změna kurzu“, svěží vítr, který zachrání loď unášenou zrádnými proudy. V Edmontonu se nic takového pravděpodobně nechystá. Zřejmě není důvod. Vedení je asi s posledními patnácti zápasy, ve kterých se dokázalo vybojovat pouze jedno vítězství, spokojeno. Naftaři vsítili 27 branek, inkasovali jich 53 a z možných 30 bodů uhráli 6. Každá noc je stejná. Po dvou třetinách se prohrává buď o dva a více gólů a není co řešit, nebo to je o jednu branku a křeč je o 20 minut delší. Kdy Oilers naposledy vedli, si ani nevzpomenu, ale myslím, že tehdy mi už snad rostly vousy.
Je víceméně jedno, zda mužstvo obsadí v konečném zúčtování 30. nebo 28. příčku. Vedení by si však mělo rychle uvědomit, že poslední, co je nyní ve hře, jsou ligové body. Ve hře je toho mnohem, mnohem více. Něco, co se nedá vyjádřit statisticky. Hrdost, sounáležitost, nebo obyčejný respekt k vlastnímu klubu? Kdo ví, jedno je však jisté – to neuchopitelné „ono“ je v současné době jediné, co fanouškům Oilers ještě zbylo. Nynější sprosté hazardování se jménem ještě nedávno poctivého a uznávaného klubu se nedá ospravedlnit žádnou vysokou volbou v draftu. Tady už není co řešit. Pokud by se něco podobného dělo ve fotbalovém klubu v Argentině, je už celé vedení týmu na útěku ze země. Nikdo už nechce čekat. Čekali jsme dost dlouho. Všechno je to jako zlý sen o pobytu v nefalšovaném fanouškovském očistci, z kterého se najednou vzbudíte a po pocitu úlevy zjistíte, že jste v ještě daleko horším hokejovém pekle. Váš klub podává ty nejhorší možné výkony, je všem pro smích a nikdo z kompetentních lidí s tím vůbec nic nedělá. Neustále se jen čeká. Nikdo neví na co. A pan Godot stále nepřichází.
Pár hodin po dopsání tohoto článku byl vyhozen hlavní trenér Eakins….
